Na jaře 2015 vznikl následující záznam – promluva Sestry Frances Dominiky k blížícímu se výročí Nadačního fondu Klíček. Záznam je v angličtině, ale kompletní překlad promluvy uvádíme pod videem.
Zvukový záznam je o něco delší, než záznam obrazový, vyslechnout jej lze pod odkazem níže; překlad, který následuje, zahrnuje celou promluvu.
Překlad záznamu:
Jiřího a Markétu jsem poprvé potkala v roce 1991 a od té doby jsme se během let setkali mnohokrát. Od počátku jsem si uvědomovala, že sdílíme společnou vizi – vizi o tom, že budeme nablízku rodinám, které čelí té tragédii, že jejich dítě – a někdy dokonce několik dětí – má nemoc, která ukrátí jejich život. Musí to být ta vůbec nejhorší věc, která může člověka potkat, a já jsem přesvědčená o tom, že pro tyhle rodiny je jednou z nejdůležitějších věcí cítit, že mají po svém boku někoho, kdo sice nezná odpověď na ony velké životní otázky a často nedokáže způsobit takový zázrak, jaký by si přáli, ale kdo je jim nablízku jako přítel, kdo jim naslouchá, učí se od nich, kdo si uvědomuje, že tím opravdovým odborníkem na péči o nemocné dítě jsou jeho rodiče, jeho rodina – a že my ostatní se všemu musíme učit od nich. Ale můžeme jim kráčet po boku, doprovázet je – zvlášť dnes, kdy takřka zanikla širší rodina – a já věřím, že se můžeme pokoušet být jakousi novodobou alternativou téhle širší rodiny.
A nejsou to samozřejmě jen rodiče, také zdraví bráškové a sestry jsou nemocí svého sourozence velmi zasaženi a my můžeme hodně udělat už tím, že budeme nablízku i jim.
Vím, že Jiří a Markéta mají plány do budoucna, že by práci, kterou dělají, rádi ještě rozvinuli – ale ono je velice důležité i všechno to, co už za všechny ty roky až dosud udělali. Vůbec není podstatný počet rodin, kterým jsme nablízku, důležitá je povaha naší pozornosti a péče, přátelství a citlivost, které můžeme nabídnout – byť třeba jen pár lidem. Ale v životě těchto lidí můžeme způsobit velkou změnu k lepšímu a já věřím, že to je jedna z nejdůležitějších věcí v jejich životě – to, že nabízíme kvalitu, a ne kvantitu.Já opravdu doufám, že se se jejich sen rozšířit práci, kterou dělají, naplní. Ale doufám také, že i kdyby se tak nestalo, že si oni sami i ti, kdo je podporují, dokáží uvědomit, že to, co už udělali, je prostě úžasné a že změnili k lepšímu život rodin, jimž nabídli svou pomoc a přátelství.